Historie Madagaskaru

Madagaskar je jedním z posledních míst na Zemi, které bylo osídleno lidmi. Lidská historie Madagaskaru tedy začíná s příchodem prvních obyvatel. Ti připluli na Madagaskar z oblasti dnešní Indonésie a Malajsie, přes jižní Indii a východní Afriku, před zhruba dvěma a půl tisíci let. Vzdálenost 6400 km překonávali v dřevěných kánoích. V roce 1500 n. l. dorazili na Madagaskar i první Evropané. Byli to Portugalci. Má se však za to, že v té době již na pobřeží ostrova měli svá sídla Arabové.

Pokusy o vytvoření francouzských a britských kolonií během několika následujících století selhávaly, a to především kvůli nemocem a nepřátelství místních obyvatel. Od počátku 18. století se ostrov stal útočištěm pro piráty a obchodníky s otroky, kteří obchodovali s místními králi.

Království Merina a král Andrianampoinimerina

Na přelomu 18. a 19. století sjednotil král Andrianampoinimerina (1745–1810, celým jménem Andrianampoinimerinandriantsimitoviaminandriampanjaka) několik místních království a vytvořil nové království pod názvem Merina. Jeho království mělo několik paralel s Inckou říší. Svým poddaným poskytoval dostatek půdy pro uživení rodiny, z úrody vybíral desátky a pomocí nucených prací realizoval veřejné projekty jako zavlažovací kanály a stavby budov. Vypalování lesů bylo zakázáno. Snažil se o dobývání dalších království a rozšiřování své říše.

Bývalé sídlo krále Andrianampoinimeriny a jeho následovníků si dnes lze prohlédnout nedaleko Antananariva. Jedná se o palácový komplex Ambohimanga, zapsaný i na seznamu UNESCO.

Král Radama I.

Byl to však až syn Andrianampoinimeriny, král Radama I. (1793–1828), který říši Merina rozšířil až k pobřeží. Zároveň však měl také vřelé vztahy s Brity, se kterými v letech 1817 a 1820 podepsal dohody o tom, že Madagaskar je nezávislý stát. Britové poskytli Radamovi vojsko a zbraně, aby dobyl celý ostrov. Na doporučení britského guvernéra Mauríciu pozval Radama I. na Madagaskar první misionáře a učitele. Přijeli se svými rodinami, ale většina jich krátce po příjezdu zemřela na různé nemoci. O pár let později se mise opakovala již úspěšně a na Madagaskaru byl zaveden psaný jazyk používající římskou abecedu.

Z dob vlády krále Radamy I. se dochovala pevnost Manda na východním pobřeží Madagaskaru:

Další panovníci království Merina

Když král Radama I. zemřel, moc převzala jeho vdova, královna Ranavalona I. Vládla velmi krutě a pronásledovala ty, které obviňovala z čarodějnictví. Během její 33leté vlády nechala zavraždit několik tisíc lidí. Po její smrti nastoupil na trůn silně proevropský král Radama II., avšak za dva roky byl zavražděn (1863). Na trůnu ho vystřídala královna Rasoherina, království Merina však bylo v úpadku. V roce 1869 bylo křesťanství uzákoněno jako státní náboženství. Do roku 1896 se na trůnu vystřídalo několik různých králů a královen (po královně Rasoherině královna Ranavalona II. a královna Ranavalona III.).

Francouzská nadvláda

I během britského vlivu si Francie dělala na Madagaskar nároky a v roce 1883 zaútočila a obsadila hlavní přístavy na ostrově. Tato válka trvala 30 měsíců a výsledkem bylo vytvoření francouzského protektorátu. Ministerský předseda Rainilaiarivony akceptoval tuto pozici v naději na britskou pomoc a podporu. Británie však změnila své zájmy, a tak se stal Madagaskar v roce 1896 francouzskou kolonií. O rok později byla královna Ranavalona III. vyhnána do Alžíru a statut království byl zrušen. Francouzština se stala úředním jazykem a vyučování angličtiny bylo zakázáno.

Před francouzskou kolonizací Madagaskaru trénovali britští vojáci malgašské vojáky pro boj proti Francii. Během první světové války bylo naverbováno 46 tisíc Malgašů a přes 2 tisíce jich bylo zabito. V roce 1942 Britové obsadili severomadagaskarský přístav Diego Suarez (Antsiranana), aby zabránili japonskému námořnictvu ve vylodění. V roce 1947 proběhlo malgašské povstání proti Francouzům, bylo však tvrdě potlačeno (zabito bylo až 80 tisíc Malgašů).

Samostatný Madagaskar

Touha po suverenitě v ostrovanech rostla dál, na plnou samostatnost si ovšem museli počkat až do roku 1960. První madagaskarský prezident, Philibert Tsiranana (1912 – 1948), byl silně pro-francouzský, ale v roce 1972 byl pod vlivem studentských demonstrací proti francouzské neokolonizaci nucen odstoupit. Prozatimní vláda generála Ramanantsoa ukončila éru výjimečné pozice Francie a nastolila vlastní zahraniční a ekonomickou politiku.

Prezident Ratsiraka

Po obdobích nepokojů v roce 1975 převzal moc bývalý námořní důstojník, Didier Ratsiraka (nar. 4. listopadu 1936), a vytvořil druhou republiku – původní název Malgašská republika změnil na Demokratická republika Madagaskar. Zavedl vlastní model křesťanského marxismu, podporoval protizápadní socialistické vlády. Došlo ke znárodnění bank a během několika následujících let se ekonomika Madagaskaru zhroutila.

V roce 1991 zorganizovala prodemokratická koalice zvaná Forces Vives sérii stávek a demonstrací, volajících po Ratsirakově odstoupení. Přes 500 tisíc demonstrantů tehdy pochodovalo k prezidentskému paláci. Byli však zastaveni prezidentskými strážemi a přes 100 jich bylo zabito. Tato událost však oslabila moc Ratsiraky a ke konci téhož roku se vzdal prezidentství ve prospěch nových voleb na přelomu let 1992/1993. Volby vyhrál Albert Zafy (nar. 1. května 1927) a vznikla třetí republika. Zafy však odmítl respektovat nové limity a pravidla demokracie a sám si zvolil předsedu vlády. Neustále porušoval pravidla stanovená Národním shromážděním a v následujících volbách vyhrál opět předchozí prezident Ratsiraka, který obnovil své dřívější diktátorské praktiky.

Prezident Ravalomanana

V prosinci 2001 proběhly nové prezidenstké volby, v nichž oficiálně získal 42 % major Antananariva, Marc Ravalomanana (nar. 12. prosince 1949). Tento výsledek měl vést k druhému kolu voleb, avšak podle různých skupin pozorovatelů byl součet hlasů pro Ravalomananu 52 %, což by představovalo jeho jednoznačné vítězství.

Jak už to v politikách rozvojových zemí chodí, nejsou výjimkou různé bizarnosti. Po volbách v roce 2001 byli na Madagaskaru současně dva prezidenti, Ratsiraka a Ravalomanana, se dvěma skupinami svých ministrů. Lidé denně protestovali, podporováni protestantskou církví, jejímž byl Ravalomanana prominentním členem. Odpovědí Ratsiraky bylo vyhlášení stanného práva. Ravalomanana se prohlašoval za právoplatného prezidenta a ustanovil vlastní ministry. Ratsiraka se stáhl do svého rodného města, východopobřežní Toamasiny, byl však podporován guvernéry jiných pobřežních provincií.

Tyto události byly doprovázeny jen minimem násilností. Poté však Ratsirakovi stoupenci Antananarivo izolovali –  zablokovali všechny příjezdové silnice a vyhodili do vzduchu mosty. Obyvatelé hlavního města museli čelit růstu cen pohonných hmot a nedostatku základních potravin. Místním aerolinkám byl znemožněn vzlet. Armáda byla rozdělena mezi dvěma lídry. Jak běžely měsíce, blokády silnic vedoucích do hlavního města působily podvýživu a úmrtí mezi jeho obyvateli. Mnoho obchodníků zkrachovalo. Antananarivu nastaly těžké časy.

V květnu 2002 se situace začala měnit. Volební hlasy byly pod dozorem soudu znovu přepočítány a potvrdilo se vítězství Ravalomanany. Ratsiraka jeho vítězství stále zarytě odmítal, blokády okolo hlavního města pokračovaly. Obyvatelstvo trpělo dál a úmrtí přibývalo. Vojenské jednotky podporující Ratsiraku se však zmenšily a přešly pod Ravalomananu, a tak bylo možné barikády okolo Antananariva zničit a převzít další Ratsirakovy bašty – města Mahajanga a Antsiranana.

Spojené státy, Norsko a Švýcarsko byly prvními zeměmi, které uznaly Ravalomananu jako právoplatného prezidenta. Francie, která vzhledem ke svým dobrým vztahům s Ratsirakou protahovala vzniklou krizi odkládáním akceptace nového prezidenta, byla nakonec také donucena Ravalomananu uznat. Po ní tak učinily i další evropské země, do té doby vyčkávajíci, co Francie, jako lídr, udělá. Afričtí prezidenti, kteří Ratsiraku uznávali jako kolegu ve svých diktátorských klubech, však legitimaci Ravalomanany stále odmítali. A to byl jen rok před tím, než byl Madagaskar znovu přijatý do Africké unie.

Jakmile byl Ravalomanana bezpečně a legitimně u moci, začal s výstavbou infrastruktury, prezentoval ambiciózní plány na stavbu silnic, ochranu životního prostředí a ztrojnásobení chráněných přírodních oblastí. Dalším jeho plánem bylo přivést do země více zahraničních investorů. V roce 2006 opakovaně vyhrál volby – s výsledkem 54,8 % potvrdil svůj druhý pětiletý prezidentský cyklus. Ve druhé polovině tohoto funkčního období byl však kritizován místními i zahraničními pozorovateli, kteří ho kritizovali z rostoucího autoritářství a korupce.

Prezidenti Rajoelina a Rajaonarimampianina

Opoziční lídr, major Antananariva a vlastník místní rozhlasové stanice, Andry Rajoelina (nar. 30. května 1974), vedl na začátku roku 2009 povstání, které vedlo k sesazení Ravalomanany. V březnu téhož roku byl Rajoelina ustanoven nejvyšším soudem jako provizorní prezident země. Jeho hlavním úkolem bylo přivést zemi k novým volbám. V roce 2010 vznikla čtvrtá republika, založená na pluralitní demokracii. Prezidentské volby však byly neustále odkládány. Uskutečnily se až na konci roku 2013, kdy 20. prosince vyhrál Hery Rajaonarimampianina (nar. 1958).