Marojejy: hledání bílého sifaky

Odlehlost národní parku Marojejy na severovýchodě Madagaskaru z něj činí jedno z nejméně navštěvovaných míst ostrova. Ten, kdo se do těchto končin vypraví, tu však objeví dokonalý ráj. Dodnes se tu zachoval původní deštný prales, který je domovem jednoho z nejvzácnějších primátů světa, sifaky bílého. Takový býval Madagaskar v minulosti – divoký a neprostupný…

Cesta do národního parku Marojejy začíná ve vesničce Manantenina, kde se v turistické kanceláři potkáváme s místním průvodcem Donatienem a Alfonsem, jeho pomocníkem ve stopování „simponů“ – tak zde místní říkají bílým sifakům. Tito vzácní lemuři a výstup na nejvyšší vrchol Marojejy jsou hlavním motivem naší návštěvy v této odlehlé krajině. V parku máme strávit pět dní, věříme tedy, že se nám nějaká zvířata i přes hustý pralesní porost podaří najít. Stařičkým citroenem CV2 společně vyrážíme blíž k hranici parku a za necelou půlhodinu poskakování po neuvěřitelně hrbolaté cestě z něj ve vesnici Mandena rádi vystupujeme. K hranici parku je to pak pěšky ještě 3 km mezi skromnými příbytky a rýžovými políčky vesničanů. Pak už nás čeká stále jen stoupání.

Gekon ploskorep – mistr kamufláže

Po zapsání parku na seznam UNESCO v roce 2007 tu byly vybudovány tři pěkné kempy s dřevěnými chatkami a zastřešenou polní kuchyní. Už vůbec by tu člověk nečekal umývárnu a splachovací záchod. První den cesta končí v kempu Mantella v nadmořské výšce jen 450 m. Naše tempo však není zrovna příkladné. Vedro a téměř stoprocentní vlhkost dělají se Středoevropanem své. Tušíme však, že bude ještě hůř. Náš průvodce ukazuje na šedý kmen stromu hned u pěšiny a my s radostí využijeme této příležitosti k zastávce, aniž bychom byli nuceni přiznat naši únavu. Cože se nám to však snaží ukázat, nám dojde až záhy. Hlavou otočený dolů, přitisknutý a zcela splývající s kůrou stromu je gekon ploskorep třásnitý (Uroplatus fimbriatus) skutečným mistrem kamufláže. Nezkušené oko ho nemá vůbec šanci zaregistrovat.

Hodinu před kempem na nás čeká další překvapení, tentokrát v podobě samice lemura běločelého (Eulemur albifrons) s mládětem. Krmí se na plodech fíkovníku. Zatímco si matka cpe přezrálé ovoce do tlamičky, mládě je přitisknuté k jejímu bříšku a pevně ji objímá tlapkami i ocasem. Naše přítomnost ji nijak neznervózňuje, byť nás od sebe dělí necelých deset metrů. Bílí sifakové však zatím nikde…

První setkání s bílým sifakou

Druhý den je cesta ještě náročnější a stoupání mnohem strmější. V okolí druhého kempu ve výšce 775 m se prý bílí sifakové často vyskytují. Stopař jde tedy napřed a my doufáme, že se naše velké přání konečně vyplní. Pochod pralesem nám dnes zpestřily zatím jen obří mnohonožky, ještěrkovci a drobní chameleoni rodu Brookesia. Zhruba hodinu před dosažením kempu dostáváme od stopaře zprávu, že prý jsou sifakové blízko. Scházíme z pěšiny a škrábeme se hustým porostem prudce do kopce. Půda pod nohama podkluzuje, zaplétáme se do mladých lián, každou chvíli jsme na zemi. Pot nám stéká po tváři. Očekávání a zvědavost však vítězí nad nepohodlím. Konečně se zastavujeme a stopař ukazuje na bílé huňaté bílé klubko na stromě ve svahu pod námi. Z koruny jiného stromu zase bezvládně visí několik bílých ocasů. Sifakové si užívají odpolední siestu, odpočívají. Tak přece existují!

Nelze přehlédnout rozdíly ve zbarvení tváří jednotlivých zvířat – některá mají obličej černý, jiná světle růžový a některým zdobí růžový obličej černé pihy. Tyto rozdíly nesouvisí se stářím zvířat ani s jejich pohlavím. Růžová kůže ani neznamená, že by byli albíni. Jedná se o přirozenou ztrátu pigmentace u některých jedinců. Nevnímáme čas, snažíme se pořídit co nejlepší snímek. Situaci nám však silně komplikuje svažitý terén, hustá vegetace a nedostatek světla. Sifakové nás po očku pozorují, ale nenechávají se vyvést ze svého klidu. Najednou nám nad hlavami přeskočí samice s mládětem. Ten skok musel být dlouhý dobrých 8 metrů. Na stromě, který si zvolila za cíl tohoto akrobatického kousku, se však dlouho nezdržuje. Skáče na další kmeny, až ji zcela pohltí hustý prales. Netrvá dlouho a ostatní sifakové mizí za ní. Mlčky se vracíme na vyšlapanou stezku a pokračujeme do nejvýše položeného kempu Simpona až do výšky 1250 m, kde nás čeká překvapivě studená noc.

Na střeše Marojejy

Následující den vstávám za tmy. Je chladno. Na obloze jsou ještě hvězdy – předzvěst jasného počasí. Na nejvyšší vrchol horského masivu Marojejy (2133 m) jdu sama s průvodci. Snídám rychle, nechci ztrácet čas. Zapnout čelovku a vyrážíme. Je tři čtvrtě na pět. Jestliže se mi zdál terén v předchozích dnech náročný, nebylo to nic proti tomu, čím procházím nyní. Protože tu téměř nikdo nechodí, pěšina je místy zarostlá a nad hlavou taky není moc volného prostoru. Velký kus cesty jdu skrčená, v předklonu, místy po čtyřech. Proplétám se pod ztrouchnivělými kmeny porostlými barevnými mechy. Nohy se mi boří do bahna a musím dávat pozor, aby mi noha nezajela mezi zrádné kořeny. Sklon svahu má místy až 50 stupňů! O chůzi nemůže být řeč, spíš jen lezu a v duchu si nadávám, na co jsem se to zase dala.

Sluníčko se pomalu ale jistě vyprošťuje ze zajetí tmy a první paprsky ozařují okolní vrcholy, vykukující z husté mléčné mlhy. Divoký horský mlžný les střídá pásmo vřesovců, slaměnek a jiných alpinských rostlin. Teď už je cesta mnohem snazší, navíc se odhalují úchvatné okolní scenérie. Na vrcholu jsme o půl deváté. Počasí je skvělé. Měkké ranní světlo dopadá na zvrásněné svahy okolních strmých hor porostlých bujnou vegetací a jako nadýchané kožíšky sifaků se kolem povalují hustá bílá oblaka. Při takové kráse člověk na brzké vstávání a náročný výstup okamžitě zapomene.

Se sifaky bílými jsme se během sestupu z národního parku setkali ještě dvakrát. Při této výpravě Marojejy nebylo skoupé. Své největší poklady nám odkrylo.

Sifaka bílý (Propithecus candidus)

Řád: primáti (Primates)
Podřád: poloopice (Strepsirrhini)
Infrařád: lemuři (Lemuriformes)
Nadčeleď: lemurové (Lemuroidea)
Čeleď: indriovití (Indridae)

Sifaka bílý je jedním z nejvzácnějších lemurů. Jeho domovem jsou pouze tři chráněné oblasti na severovýchodě Madagaskaru: národní park Marojejy, rezervace Anjanaharibe-Sud a rezervace Makira. Délka života tohoto druhu nebyla potvrzena, ale u jiných druhů z rodu Propithecus bylo zaznamenáno až 23 let. Celková populace je odhadována pouze na 100 až 1000 jedinců. Díky nízkému počtu žijících zvířat, omezenému území výskytu a přetrvávajícím hrozbám ze strany člověka byl sifaka bílý zařazen mezi 25 nejohroženějších primátů na světě.

Sifakové bílí žijí ve skupinkách od dvou do devíti jedinců, obvykle čítajících několik dospělých samců a samic. Dosahují váhy až 7 kg a od hlavy ke špičce ocasu mohou měřit až 105 cm. Jsou aktivní pouze během dne. Ve větvích i mezi kmeny stromů se dokáží pohybovat velmi rychle a obratně pomocí až několikametrových skoků. Přitom používají silné nohy, které jsou o 35 % delší než ruce. Každý den takto urazí přibližně 700 m, vždy však zůstávají na svém teritoriu o rozloze 44 ha.

Denní aktivity sifaků bílých jsou střídány přestávkami k odpočinku. Těch může být za den až sedm v délce od 15 minut do 3 hodin. Podobně jako všechna zvířata, jejichž strava se skládá především z listů, potřebují i sifakové bílí více odpočinku k trávení. Listy tvoří až 52 % jejich jídelníčku. Zpestření nacházejí v ovoci a semenech, případně květinách. Minerály občas doplňují požíráním hlíny. Přestože se dospělé samice od samců velikostně neliší, bývají to samice, kdo má prioritní přístup k nalezené potravě. Stupeň agresivity je u těchto zvířat velmi nízký, ve výjimečných případech se však stává, že samice uštědří samci během krmení výchovný políček nebo ho kousne. Dospělí sifakové tráví mnoho času hraním si se svými mláďaty – na stromech i na zemi.

K vzájemné komunikaci používají sifakové bílí především zvuky a pachy. V kombinaci s různým chováním bylo zaznamenáno na deset rozdílných zvuků komunikace. Všichni bílí sifakové, ať samci nebo samice, zanechávají na kmenech a větvích stromů pachové stopy pomocí genitálií, pouze samci jsou pak vybaveni pachovými žlázami i na svém hrudníku (jediný viditelný rozlišovací znak mezi oběma pohlavími v podobě tmavé srsti v okolí žlázy). Toto značkování vrcholí v období páření od listopadu do ledna.

Podobně jako jiní lemuři je i u bílých sifaků pravidlem, že se samice páří nanejvýš pár dní v roce. Mláďata přicházejí na svět v červnu až červenci. V prvních čtyřech týdnech života se přidržují srsti na matčině břiše, poté je matka nosí na zádech. O mláďata se však starají všichni členové skupiny, samice i samci. Hrozbou pro sifaky bílé je šelma fosa (Cryptoprocta ferox) a především člověk.